Je obecně známo, že devadesátá léta v Česku ještě neskončila. Na dobové estrády televize Nova vzpomíná se slzou v oku tolik z nás, že na jejich reprízy vznikl zvláštní kanál; prezidentem jsme si zvolili člověka, který nakládá stejně jako v dobách kupónové privatizace; občas dokonce v hromadné dopravě potkáte někoho, kdo má na sobě zjevně neironicky tričko The Offspring. O jednom zlu, které se od té doby nepodařilo vymýtit, se ale prakticky nemluví: telefonování.
Před pár týdny, kdy jsem si na mobilu omylem zapomněl vypnout zvuk i vibrace, zazvonilo neznámé číslo. Po chvíli váhání (na základě předchozích zkušeností – tyhle situace vždycky končí blbě) jsem hovor zvednul a ozval se pán z kanceláře primátorky s tím, jestli bych nechtěl dorazit na tiskovou konferenci o tématu, které v té době Prahu pálilo nejvíc. V tu chvíli mě napadlo hned několik věcí: Proč z toho magistrátu nepošlou e-mail? Potřebují vědět, jestli přijdu na jejich tiskovku, hned teď, když si pochutnávám na kvalitním obědu z fastfoodového řetězce? Kdo jim dal moje číslo místo odkazu na Twitter, profilu na Facebooku nebo pro mě za mě snapchatové přezdívky? Bude svět už navždy prostupovat takové utrpení? Má život vlastně cenu?
Koncept mluvení s ostatními lidmi na dálku dával smysl možná před dvaceti lety, v době, kdy jiná rozumná možnost komunikace bez nutnosti dívat se na obličej protistrany neexistovala. Dnes je ale telefonování otravný a zbytečný přežitek z doby, kdy se internet psal s velkým I a představa jiných způsobů dorozumívání byla podobně absurdní jako obava, že Iveta Bartošová umře před padesátkou. Když vám v dnešní době někdo volá, je to:
- Nejpravděpodobněji člověk, co se vám snaží prodat věc nebo službu, kterou nechcete. Pro tyhle účely se snad už dávno vymyslel spam.
- Vaše matka nebo jiný příbuzný. Není důvod je nenaučit používat e-mail nebo některou z patnácti komunikačních aplikací, které máte nainstalované v mobilu. Babičce s nechytrým telefonem lze osvětlit princip SMS.
- Osoba, se kterou jste ve vztahu. V takovém případě není jiná možnost než okamžitý rozchod, protože s člověkem, co se za více než deset let jeho existence nenaučil používat chat na Facebooku, nemá život cenu.
- Kamarádi s neodbytnou touhou řešit své životní problémy. Připomeňte jim, že jste už před rokem založili hromadnou konverzaci SMUTEK ŽITÍ ZAŽEŇ PITÍM.
- Lidé, kteří vám volají kvůli práci. To je vůbec nejhorší možnost, protože zásadně telefonují v době, kdy se vám to nehodí (jste v hospodě/na WC/v MHD/souložíte/nic neděláte, ale je mimo pracovní dobu a nemáte nejmenší chuť řešit pracovní věci) a když hovor nevezmete, berou si to osobně. Vysvětlit jim, že e-mail nebo iMessage dojde taky okamžitě, ale že takovou zprávu můžete vyřešit třeba za patnáct minut, až na ni budete mít čas, ale ne hned teď, kdy právě graduje finále nové serie Vražd v Midsomeru, je trochu složitější, ale významně vám to ulehčí život.
- Můj kamarád Jirka Jelínek – u něj je to jako u jediného omluvitelné, protože je poněkud excentrický.
Všem ostatním bych ale rád připomenul, že telefonování je podobně nepříjemný a překonaný koncept jako pouštění žilou, genocida nebo Červený trpaslík. Pokud s ním přestanete, bude svět mnohem lepší místo. Jednou, až po apokalyptické třetí světové válce upadne celá planeta do doby temna a hrstka zbylých obyvatel bude znovuobjevovat prastaré technologie, budou možná mít telefonní hovory znovu smysl. Do té doby ale platí: nevolejte mi a pokud možno nevolejte vůbec.